Jak se dostat z etatistické pasti? Řešením je volné vytváření autonomních, státem neregulovaných svobodných „oáz“, fungujících na principech svobodné společnosti, když těmi hlavními jsou nezpochybnitelnost soukromého vlastnictví, dobrovolnost a nepřípustnost agrese.

Jak se dostat ze současné etatistické pasti, v níž jsou občané zajati bez možnosti úniku? Jak zařídit, aby občan přestal být sluhou státu (či dokonce kontinentálního suprastátu), a aby získal zpět právo volby na plné rozhodování o svém životě? Jakým směrem se máme vydat, abychom (znovu)objevili skutečné a pro drtivou většinu svéprávných občanů uspokojivé řešení společenských, sociálních problémů, jež trápí obyvatele?

Jediným způsobem, jak otočit nepřirozený, ke katastrofě mířící vývoj tvrdě zetatizované společnosti a jak uniknout z etatistického malströmu, je síla pozitivního příkladu úspěšně dokončené cesty ke svobodě a ke svobodné společnosti!

Síla příkladu

Primárně, řešení musí být založeno na principu: KDYŽ TO NEŠLO ŘEŠIT SHORA (tedy „snahou“ států a vlád), TAK TO MUSÍ JÍT ZDOLA (tedy aktivitami samotných svobodných občanů)!

Státy a vlády definitivně prokázaly (vezměme jen, jaká záplava veřejných, celospolečenských problémů se na nás den co den odvšad valí), že nejsou schopny cokoliv reálně vyřešit. Naopak, samy jsou hlavním zdrojem problémů, příčinou sporů, tvůrcem nespravedlností a celkově velmi nebezpečnou organizací.

Náprava občanů

Z logiky věci jednoznačně plyne, že o nápravu neduhů společnosti se musí autonomně a svobodně pokusit ti, kdo jsou stavebním kamenem společnosti, kdo jsou skutečným vlastníkem svých zemí / států: tedy samotní občané.

Nechť je svět ponechán svobodným, tržním aktivitám svobodných obyvatel, firem, organizací a jiných soukromých subjektů, jež ve vzájemných interakcích začnou působit tak, jak vždy a všude působí reálný trh a tržní mechanismy: tedy k efektivnímu řešení poptávky po lepším systému (tedy lepších službách a lepších mechanismech řešení problémů), jež za nejnižších možných nákladů maximálně uspokojí (téměř) všechny občany (úplně všichni lidé budou s životem dokonale spokojeni jen ve skutečném ráji, jehož však na zemi nelze dosáhnout).

v rámci „nového, svobodnějšího vzniku“ společnosti musí svobodní občané a jimi vytvářená – na státech a vládách – nezávislá svobodná společenství začít spolupracovat na ryze dobrovolné bázi, bez destruktivních mocenských regulatorních a přerozdělovacích intervencí státu (jež vytváří vždy pouze nespravedlnosti, spory a … další nové problémy; nikoliv skutečné řešení).

(Přičemž za onen „nový vznik“ nechť je považováno vytváření nových mechanismů, vazeb a principů fungování svobodné společnosti, nikoliv budování nového lidského společenství na zelené louce, opuštěném ostrově či na jiné planetě…)

Navrácená společnost

Společnost a lidské životy musí být z rukou států a vlád navráceny zpět občanům, tedy alespoň tehdy a těm, kteří si přejí přijmout plnou zodpovědnost za svoji existenci a kteří už dále odmítají setrvávat v podřadném postavení služebníků všemocného, nadřazeného státu!

Nový systém, nový model společnosti nesmí být výhodný pro vládu, státní úředníky a skupiny vyvolených firem či občanů, pobírajících skrze stát dotace, zvýhodňovaných účelovými regulacemi apod.

Nový systém musí být výhodný pro všechny individuální občany a jejich individuální zájmy a potřeby (samozřejmě, za předpokladu, že nejsou namířeny proti zájmům a potřebám jiných občanů).

Svobodní občané přece musí mít právo začít budovat svoji společnost znovu, ale nikoliv x-tým (a vždy bláhovým) neúspěšným pokusem o vytvoření lepší centrální vlády, nýbrž odzdola, na bázi dobrovolné spolupráce a všeobecné výhodnosti pro všechny subjekty.

Svobodné oázy

Řešením je volné vytváření autonomních, státem neregulovaných svobodných „oáz“, fungujících ryze na principech svobodné společnosti, když těmi hlavními jsou nezpochybnitelnost soukromého vlastnictví, dobrovolnost a nepřípustnost agrese, respektive agresí.

Těm, kdo to chtějí, nechť je umožněno vytváření svobodných teritorií a různých jiných typů svobodných mikrospolečenství, jež budou fungovat nezávisle na centrálních vládách a budou fungovat na takových principech, na kterých se občané těchto autonomních jednotek dobrovolně dohodnou (tedy, v nichž nikdo nebude nucen žít svého výslovného souhlasu).

Státy se bojí svobody

Čeho se vlády a státy bojí? Svobody? Občanů? Svobodné občanské společnosti? Proč?

Z jakého důvodu státy nechtějí pustit nevolnické občany ze zajetí centralizovaného demokratického státu, v němž jsou lidé drženi bez možnosti volby způsobu života a bez možnosti volby principů společenského systému, v němž chtějí žít, protože jim lépe vyhovuje?

Pokud je demokratický stát přesvědčen o své dokonalosti, o své historické nadřazenosti a bezchybnosti svého demokraticky centralizovaného, státem ovládaného systému, pak přece nemusí mít obavu z toho, že někdo vytvoří jiný systém, jinou společnost, založenou na odlišných principech, v níž nerozhoduje vláda, ale jen ryze tržní interakce svobodných jednotlivců?

A pokud vlády vědí, že autonomní svobodné společnosti by fungovaly lépe a byly by pro občany výhodnější (a občané by v nich byli spokojenější), proč tyto údajně humánní demokratické státy/vlády brání občanům v tom, aby lidé žili lépe a spokojeněji?

Rozkvět státu

Důvod je jasný. Státům a vládám záleží primárně na blahobytu a rozkvětu sebe sama, tedy na expanzi státu, expanzi vlády a vládních úřadů, na expanzi počtu státních úředníků a k tomu potřebné všeprostupující regulatorní legislativy, která občany degraduje do role polorobotů – polootroků, jejichž primárním smyslem je odvádět co nejvyšší daně a zajišťovat maximalizované příjmy státu tak, aby z nich stát mohl kontinuálně udržovat svůj nadkritický růst.

Pokud by se prokázalo, že lidé mohou spokojeněji a s vyšší životní úrovní fungovat mimo stát, tedy v autonomních svobodných společenstvích, byly by stát a jeho skutečné zájmy vážně ohroženy.

Ostatně, pokud je tato úvaha mylná, nechť to státy prokáží tím, že všichni zájemci dostanou svobodu vytvářet autonomní, na centrálních autoritách nezávislá společenství (obce, města, svobodné enklávy, svobodná mikroteritoria a jiné typy autonomních organizací), v nichž se ukáže jednak nemožnost a jednak nevýhodnost (případně absolutní nezájem obyvatelstva o takovou možnost) nových systémů uspořádání společnosti.

A pokud se prokáže opak, tedy lepší fungování a vyšší spokojenost obyvatel, kteří se vydali na samostatnou a nezávislou cestu v autonomních společenstvích existujících mimo státy a vlády, nechť se taková nová svobodná společenství stanou pozitivním příkladem pro všechny ty, kdo o takový společenský systém mají zájem a chtějí se vydat na cestu ke svobodnému životu ve svobodné společnosti.

Ti ostatní mohou samozřejmě setrvat v životu ve státní demokracii, aniž by je kdo nutil k sebemenší změně jejího fungování.